Příběh

Jmenuji se Jan Hotovec a žiju v Liberci. Od narození mě provází dětská mozková obrna — život, kterému s nadsázkou říkám „skafandr“. Neznamená pro mě omezení, ale spíš jinou perspektivu, ze které svět vnímám.

Tento příběh není o lítosti ani o hrdinství. Je o skutečné cestě — o vděčnosti za lidi, kteří šli kus cesty se mnou, o odvaze hledat vlastní směr a o respektu ke každému, kdo si nese svůj vlastní příběh.

Věřím, že to nejcennější, co člověk může druhému dát, je pozornost, trpělivost a upřímný zájem. Právě to se snažím vnášet i do své práce webdesignéra.

V letech 2014–2019 jsem se pravidelně účastnil Metrostav Handy Cyklo Maratonu, který pořádá spolek Cesta za snem. Závod spojuje lidi s postižením i bez něj do týmů, které mají za úkol projet přes 2 222 km po celé České republice v limitu 111 hodin.

V týmu Bronec Sport Cannondale jsem několik let působil jako patron. Pomáhal jsem s komunikací, byl součástí zázemí a učil se, jak vypadá skutečná týmová důvěra pod tlakem, únavou a nespavostí.

V roce 2017 jsem prošel operací nohou, která mě na chvíli vyřadila z aktivního nasazení. O to silnějším milníkem byl pro mě rok 2018, kdy jsem se do závodu vrátil naplno — a kdy o naší cestě vznikl krátký dokument Dopisy z hlavy se soundtrackem Skafandr.

Tato zkušenost mi ukázala, že hranice jsou často jen dohodnutá čísla. A že s dobrými lidmi kolem sebe se dá dojít mnohem dál, než by si člověk sám troufal.

Moje vize nestojí na velkých slovech. Chci se dál vzdělávat, dělat práci, které rozumím a která má smysl. Chci pěstovat vztahy, které vydrží — s rodinou, přáteli, klienty i s lidmi, kteří přicházejí a odcházejí.

Věřím v pokoru a trpělivost. V naději, která nekřičí, a v cestu, která nemusí být rychlá, aby byla správná. Chci žít tak, abych si sám sobě mohl večer beze studu podívat do očí.

Základní školu jsem absolvoval ve Smržovce v běžném kolektivu. Byla to zkušenost, za kterou jsem dodnes vděčný — spolužáci, učitelé i rodiče spolužáků mě přijali takového, jaký jsem.

Souběžně s běžnou školou mě provázela pravidelná fyzioterapie, hipoterapie a plavání. Rehabilitace se stala samozřejmou součástí života a naučila mě trpělivosti — a hlavně pravidelnosti.

Za zázemí, které mi rodiče vytvořili, budu vděčný celý život. Ukázali mi, že opravdová podpora není o tom někoho nést, ale o tom jít vedle něj.

Střední školu jsem studoval při Jedličkově ústavu v Praze, obor Sociální činnost. Poprvé jsem se pořádně postavil na vlastní nohy — organizačně, sociálně i lidsky.

Ve škole jsme se věnovali sociální práci, psychologii, pedagogice i právu. Byl to obor, který mě naučil dívat se na člověka v celé jeho složitosti — a hledat řešení, která nejsou jen technická, ale i lidská.

V letech 2016 a 2017 jsem prošel operacemi nohou, které mě na několik měsíců vyřadily z běžného tempa. V roce 2018 jsem úspěšně odmaturoval.

Po střední škole jsem nastoupil na Metropolitní univerzitu Praha, obor Veřejná správa. Studium probíhalo za podpory osobní asistence a bylo to zásadní období pro moji samostatnost — v učení, cestování i v každodenní organizaci.

V roce 2021 jsem obhájil titul Bc. Krátce jsem pak pokračoval na Ekonomické fakultě Technické univerzity v Liberci, ale poměrně brzy jsem pochopil, že to není cesta, po které chci jít dlouhodobě. Odchod nebyl selháním — byl to důležitý krok k tomu, abych našel to své.

Moje pracovní cesta postupně přešla od administrativy k webdesignu. Prošel jsem si spoluprací s Eventime, Sdružením Tulipán a řadou dalších firem i lidí, kteří mi dali důvěru dělat věci po svém.

Dnes se věnuji tvorbě a správě webových stránek, SEO a dlouhodobému rozvoji webových projektů. Baví mě propojovat technické dovednosti s osobním přístupem — poslouchat, ptát se a stavět weby, které klientům skutečně slouží.

Práci beru jako prostor, kde se potkávám s lidmi. A věřím, že dobrý web vzniká z porozumění, ne z šablony.

Od roku 2018 žiju v Liberci v bezbariérovém bydlení. Město mám rád — je pro mě dostupné, klidné a plné míst, kam se rád vracím.

Aktivně se věnuji pohybu, cyklistice na tricyklu, plavání i rehabilitaci. Sport je pro mě způsob, jak zůstat v kontaktu se svým tělem a jak si čistit hlavu.

Nejvíc si vážím rodiny, přátel a lidí, kteří kolem mě dlouhodobě stojí. Bez jejich podpory bych nebyl tam, kde jsem. Mezilidská podpora je pro mě jedním z nejvzácnějších statků, které známe.